Škodovkou k hranicím Číny – první část

I přes to, že nás mnoho lidí od cesty odrazovalo, i přes problémy s vízy a nepochopitelné absence druhé posádky, jsme na začátku měsíce září zamířili na hranice Číny. Projeli jsme již tři státy a hranice jsou to jediné, co mají společného.

První neznámá byla Ukrajina. 

Moc vřele nás tedy neuvítali. Jak jsme měli auto krásně zabalené, tak jsme ho stejně krásně zase vybalili. Vše muselo ven! Prohlédli si auto, věci i nás, a nakonec nás do své země pustili. První závora byla za námi. Co se nám nejvíce z Ukrajiny vrylo do paměti a hlavně Babče do podvozku, byly silnice. Přívlastek děravé nedokáže plně vystihnout jejich zrádnost. Vždy byly možné dvě varianty, cesta větších děr a cesta středních děr. V tu chvíli jsme děkovali klukům Bartoňovým za šusplech pod motorem, bez kterého bychom skončili na Slovensko – Ukrajinských hranicích. Ukrajinští řidiči si z toho těžkou hlavu nedělali a ve svých žigulech uháněli výmol, nevýmol. Vesničky působily ušmudlaně, a i když zde žili lidé, tak vypadaly opuštěně. Za to Kyjev nás přivítal v duchu hlavního města. Vedle historických budov rostly nové skleněné mrakodrapy a v ulicích proudily různorodé davy. Náhodou jsme narazili na hospodu s tradičním ukrajinským jídlem, kde jsme ochutnali něco z místní kuchyně.

Před námi bylo obávané Rusko. 

Po zkušenostech s vízy jsme byli připraveni na vše. K celnici jsme dorazili nad ránem. Nejprve jsme vyplnili klasický formulář, kdo jsme a kam míříme. Při vyplňování informací o voze nastala komická situace, kdy jsme udělali chybu ve formuláři.

Michal: „Can you get me one more paper, we made mistake.“
Celník: „Why?.. Shit! “
Michal: „“
Celnik: „In Russian federation we don´t make mistake.“ 
Michal: „OK“

A najednou nepůsobili už tak přísně. Ještě stačil jeden úsměv Janči na celníka, obvyklé podivení, kdy chtěli vidět kufr, ale našli motor a my mohli po pouhé hodině a půl pokračovat dál. Tak rychlé odbavení jsme opravdu nečekali. Za hranicemi jsme si dali kulinářskou specialitu.  Domácí rajčata jsme povařili v kotlíku, přidali koření a nudle s čínské polévky. Vše jsme zalili vodou a nasnídali jsme se. V Rusku jsme navštívili dvě města, Volgograd a Saratov. Pro obě byly typické dopravní zácpy a Leninovy sochy ve všech velikostech, vždy ukazujíce k lepším zítřkům.

Při jedné z klasických zastávek v mekáči, který je vždy jistotou internetu, nás oslovil američan Michael. Sám cestoval po evropských státech, až nakonec zůstal ve Volgogradu jako učitel angličtiny. Dal nám na sebe telefon pro případ nouze a s přáním šťastné cesty se s námi rozloučil. Lehce jsme si zvykali na místní řidiče, kteří se sice snaží jezdit organizovaně, ale ve výsledku je neskutečně neorganizované, avšak dobře se v tom jezdí. Zkrátka kdo troubí, ten jede. Dopravní chaos a vzhled ruských měst se nám příliš nelíbil, a proto jsme se je snažili vždy co nejdříve opustit.

Od Kazachstánu už nás dělil poslední hraniční přechod.

Hladký průběh celní prohlídky nám zajistilo pět plechovek českého piva. Stojíme na prahu Kazachstánu, posouváme si čas o dvě hodiny a nevěřícně pozorujeme noční oblohu…

Velká fotogalerie Škoda-tour.cz